August Strindberg - Osamělý

Hned zamířil ke Kláštěru. Tam v kruhu svých přátel chtěl znovu nalézt sám sebe, protože měsíc trvající, dlouhá izolace se ženou ho vyrvala z jeho prostředí, ztratil půdu pod nohama, vybudoval si iluzi o soužití s mladou dívkou, kterou jeho vášeň proměnila v zralou ženu.

Po celý dlouhý večer ležel sám a snažil se do toho zmatku vnést nějakou souvislost, ale nedokázal to. Lidská duše, to je babylón! Kdo se v ní vyzná! Od nenávisti k opovržení, přes úctu, zbožňování a zase zpátky, skok stranou a dva vpřed, zlé i dobré, vznešené i bídácké, nevěra a součastně nekonečná láska, polibky a rány, nactiutrhačská obvinění a obdiv bez mezí.

Pomalu jsem se stával osamělým člověkem, odkázaným jen na zcela vnějškové styky, ke kterým mě nutila práce, a i to jsem většinou vyřizoval telefonicky. Nepopírám, že začátek byl těžký a že prázdnota, která mě obstoupila, chtěla být vyplněna. Zpočátku po přetržení kontaktů se mi zdálo, jako by mi ubývalo sil, jenže součastně začalo mé "já" jaksi krystalizovat, zpevňovat se kolem jádra, v němž se shromažďovaly a přetavovaly všechny mé prožitky, které pak vyživovaly mou duši. Převáděl jsem všechny vjemy do rozpracovaného díla a cítil jsem, jak kapitál roste. Studie, rodící se v osamění, byly mnohem cennější než ty, které jsem prováděl na lidech ve společnosti. Osamění není nic jiného, než právě tohle: zapříst se do pavučinky ve své vlastní duši, zakuklit se a čekat na proměnu, která se musí jednou dostavit. V té době žijeme ze svých prožitků a telepaticky žijeme životy druhých.

Nic nemít, to je jedna stránka svobody. Nic nemít, nic si nepřát, to znamená být nedosažitelný, i ty nejtěžší rány osudu tě minou. A mít přitom peníze a vědět, že mohu mít cokoliv, budu-li chtít, je přímo štěstí; to je totiž nezávislost, a ta je také jednou stránkou svobody.

Už tři týdny jsem nepromluvil s jediným člověkem, můj hlas jakoby ochabl, ztratil zvuk a byl neslyšitelný. Když jsem pak tu dívku oslovil, nerozuměla, co říkám, a musel jsem slova několikrát opakovat. Zneklidněl jsem, prožíval jsem samotu jako vyhnanství a napadlo mne, že lidé se mnou nechtějí mluvit, když jimi opovrhuji. A tak jsem vycházel až v podvečer. Nastoupil jsem do tramvaje jen proto, abych měl pocit, že jsem s lidmi v jednom protstoru. Snažil jsem se vyčíst z jejich pohledů, jestli mne nenávidí, ale našel jsem v nich jen lhostejnost. Když byl vůz plný, dělalo mi dobře, když jsem se mohl lokty dotknout jiné lidské bytosti. Málokdy jsem nenáviděl, spíše naopak, ale od narození jsem se lidí bál. Má touha po společnosti byla tak veliká, že jsem se mohl stýkat s kýmkoliv a samotu jsem dříve pokládal za trest. Tentokrát, jsem chtěl být sám, ale s tichou výhradou, že budu smět vyhledávat přátele, budu-li mít chtít. Proč to neudělám? Nemohu, protože když stoupám po schodech - připadám si jako žebrák a u zvonku udělám čelem vzad. Když pak přijdu domů, jsem spokojen, zvláště pokud si představím, co bych si tam vyslechl.

Držím se doma a jsem klidný. Představuji si, že jsem unikl životním bořím. Přál bych si být trochu starší, abych nevnímal svody života, a věřím, že nejhorší mám již za sebou. 

Znovu je tu zima, nebe je šedivé a světlo přichází odspodu, od bílého sněhu na zemi. Samota harmonuje se zdánlivou smrtí přírody, ale i tak je občas příliš těžká. Toužím po lidech, ale v samotě jsem tak zpřecitlivěl, jako by má duše byla úplně obnažena, a právo řídit vlastní myšlenky a city mě tak rozmazlilo, že jen stěží snáším dotyk druhého člověka. Kdokoliv se ke mně přiblíží se svou duchovní atmosférou, která pak působí i na mou, mě doslova dusí.

Byl jsem rád, že jsem došel až sem, znovu jsem se mohl těšit ze štěstí druhých a nepocítil jsem přitom ani trochu lítosti, touhy, nebo zbytečných obav. Opustil jsem mučírnu svého mládí a vracel jsem se domů do své samoty, k práci a k bojům...