Erich Maria Remarque - Stíny v ráji

Náhle se ke mně Nataša otočila. Oči jí zářili. " Taková krása! Ta voda a ty malé vlečné čluny a za nimi most! " Dávno zapomněla na to, co bylo předtím. Už si toho povšiml několikrát. Byla živá a rychlá, a právě tak rychle taky zapomínala, a to bylo hrozně oblažující pro takového těžkopádného neohrabance, jako jsem já, s tvrdošíjnou pamětí na maléry a mizernou pamětí na všechno radostné...

Když jsem se vrátil do Evropy, setkal jsem se se světem, který jsem už nepoznával. Už ani nevím, co všechno jsem v těch letech dělal. Bylo zvláštní, že vzpomínka na Natašu vystupovala ponenáhlu stále víc do popředí. Nebyla v tom ani lítost, ani žal, teprve teď jsem věděl, čím pro mě byla. Tenkrát jsem to nechápal, ale teď kdy ze mě všechno ostatní spadlo nebo se zhustilo ve zklamání, vystřízlivění a bloudění, mi to bylo stále jasnější. Bylo to jako když se ze surové rudy vytaví čistý kov. Nemělo to nic společného s mým zklamáním, začal jsem však vidět jasněji a získávat odstup. Čím déle plynul čas, tím užasleji jsem si uvědomoval, že Nataša byla nejhlubším zážitkem v mém životě, aniž jsem to tenkrát věděl. Nemísila se do toho žádná sentimentálita ani lítost, že jsem to poznal příliš pozdě. Spíš si myslím, že kdybych to byl pochopil už tenkrát, byla by mě Nataša asi opustila. Má nezávislost, pramenící z toho, že jsem jí bral na lehkou váhu, byla asi právě tím, co ji u mne drželo tak dlouho. Někdy taky přemýšlím o tom, že kdybych byl věděl co mě v Evropě čeká, byl bych asi v Americe zůstal. Nikdo se nemůže vracet, nic nezůstává bez proměny, ani člověk sám, ani ten druhý. A tak jediné co zbylo, je čas od času večer plný zádumčivosti, jakou cítí každý člověk nad tím, že všechno pomíjí a že on je jediným živým tvorem, který to ví a který rovněž ví, že je to útěcha, i když jí nechápe...